Aby sucho otočilo kormidlem doby, potřebuje spojence
O tom, že sucho dokáže měnit chod dějin, máme v historii řadu dokladů. Jedním z nich je osud středoamerického velkoměsta Mayapán, které ve 14. století patřilo k nejrozvinutějším lidským sídlům planety. Po roce 1450 z něj lidé odešli a jeho vznosné stavby se začaly měnit v ruiny. Co srazilo vzkvétající město velikostí srovnatelné s dnešním Londýnem na kolena? Nedávné výzkumy ukázaly, že vládnoucí dynastii Cocomů smetly nepokoje vyvolané suchem, neúrodou a hladem. Střední Amerika trpěla v první polovině 15. století nedostatkem srážek a pole s kukuřicí dávala jen hubenou sklizeň. Za této situace přerostla rivalita mezi vládnoucí dynastií a jejími hlavními konkurenty v otevřený boj. Poražení Cocomové skončili v hromadném hrobě a ti, kdo vyšli z běsnění občanské války jako vítězové, upadající Mayapán opustili.
Z pohledu sucha byl v moderních dějinách Evropy kritický rok 1947. „Tento rok bylo katastrofální sucho, nic nerostlo, všechno bylo vyhořené, ani brambory se neuvedly,“ popsal problémy spojené s tehdejším obrovským suchem kronikář jihočeské obce Včelná. Pomoc Evropě, vzpamatovávající se z hrůz 2. světové války, tehdy nabídly Spojené státy skrze Marshallův plán, oficiálně Plán evropské obnovy. Plán, který by Československu zajistil i dostatek obilovin, vyhlásil ministr zahraničí USA George Marshall 5. června 1947 v projevu na Harvardově univerzitě. Československá vláda ho však pod tlakem sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina odmítla. Do vyschlého Československa pak začala proudit pomoc sovětská. Šlo však o obilí doslova utržené od úst Ukrajincům, kteří umírali hladem. Tento Stalinův rafinovaný tah pomohl československým komunistům převzít v únoru 1948 vládu v zemi – jak se později ukázalo, na plných 40 let.
Stojí za povšimnutí, že sucho, potažmo klimatické změny nepracují jako přepisovači dějin osamoceně, ale většinou v součinnosti s dalšími faktory, jako jsou vážné politické krize, války nebo epidemie. Exemplární ukázkou toho je pád Římské říše. Americký historik a literární vědec Kyle Harper v knížce Pád Říma (vyšla i česky) dokládá, že konec Římské říše způsobily sílící vnější tlaky na jejích hranicích, neudržitelná mechanika imperiálního systému, epidemie a klimatická změna. Podle Harpera vypadá chronologie úpadku Říše římské následovně. První ekonomický a demografický kolaps nastal za vlády císaře Marka Aurelia (161 až 180 n. l.), kdy říše poprvé v dějinách čelila pandemii; říkalo se jí antoninovský mor, ale ve skutečnosti šlo patrně o pravé neštovice. V polovině 3. století následovala kombinace sucha, moru a politických svárů. Ta přivodila další rozkládání říše, přežívající už jen silou vůle. Na přelomu 4. a 5. století se soudržnost říše definitivně rozpadla a západní část upadla do chaosu doby stěhování národů. Stále ještě prosperující východní část Římské říše (Byzanc) zažila v polovině 6. století dvojí ránu v podobě dýmějového moru a malé doby ledové, což s konečnou platností oslabilo její možnosti bránit se tlakům zvenčí.
