Pokud člověku odnesla voda značnou část majetku, ať doslovně, nebo ve smyslu následné škody, může se zachovat racionálně a dejme tomu se přestěhovat na kopec nebo může jednat jako úplný pitomec, jakž učinili občané vesnice nazvané příznačně Troubky. Po první povodni se rok hádali o pár čtverečních metrů půdy, až po roce přišla stejně zničující velká voda znovu.
Pamatuji doby, kdy ještě Vltava zamrzala. Dnes je její původní cesta čtyřicet metrů pod hladinou slapské přehrady. Navzdory velkoleposti vltavské přehradní kaskády byla stoletá voda v roce 2002 docela nebezpečná. Obyvatelé části Starého Města a páté pražské čtvrti to poznali na vlastním úprku, přesto se tam vesměs nastěhovali znovu. Dokonalí byli tehdy také policajti z Chuchle, kteří přestěhovali koně „do bezpečí“ do Troje, tedy všeho všudy pár kilometrů po proudu Vltavy.
Lidé jsou schopní se i po velké katastrofě otřepat. Někteří trpí doživotně posttraumatickou poruchou, většina na prožité nebezpečí ochotně zapomene. Stejné to je se solidární pomocí. Ta se vzedme na pár dnů, pak chvíli vydrží a za několik měsíců zcela opadne.
Rozumím-li vám dobře, obava lidí z klimatických změn, které nás obšťastňují záplavami a úmorným suchem, vám do ordinace nové pacienty moc nepřivádí.
Velká vedra sice celkově zvyšují agresivitu, je prokázáno, že při teplotách nad 30 stupňů Celsia je v New Yorku dvojnásobek vražd než v příjemných dnech, pacienti ale zaměstnávají více internisty a kardiology než mě.
To, čemu se říká environmentální žal, tedy jakási ekologická úzkost, je pociťováno zejména mladými lidmi. Je za tím strach z budoucnosti, soucit s planetou, protest proti generaci rodičů, která jim podle nich předává Zemi v neutěšeném stavu, nebo od každého kousek?
Většina z těch, kteří prožívají environmentální úzkost, o tom ochotně mluví, přitom ale v devastaci prostředí pokračují a chovají se trochu jako kuřák, který mluví o riziku rakoviny, ale svých dvacet cigaret denně si neodepře. Mladí lidé mají soucit s planetou tak ještě v pubertě, do doby, než začnou být dostatečně bohatí, aby je velice trápilo, kdyby si měli ze svého pohodlí něco odpírat. Ondyno jsem na stanici tramvaje počítal auta obsazená jedním řidičem a projelo jich dvacet, než jsem se dočkal jednoho s dvěma cestujícími.
Že to není nijak žhavé téma, je patrné z toho, že to nemá žádná z politických stran ve svém volebním programu. Naopak velké podpoře se těší ti, kteří hodlají ještě více utrácet. Developeři nám ukazují tu správnou cestu ke katastrofě, zeleň ve městech mizí různou rychlostí, někdy zcela záludně, jindy otevřeně, v obou případech na věky věků. Pro jistotu se už betonují i vesnice.
O blahodárných účincích vody nepochybujeme, voda nám působí potěšení. Jsou ovšem i lidé, kteří z ní mají strach, trpí aquafobií. Jak vzniká?
Já sám jsem zažil v předškolním věku po létech radostného cachtání přímo děs před jakoukoliv vodou hlubší než po kolena; zavinil to vodník. Přestože jsem na něj nevěřil, vody jsem se strašně bál. Cestu do ní jsem našel zase úplně sám někdy v sedmi letech. Prostě jsme se šli koupat do rybníka a bylo po strachu. Ono nevědomí pracuje někdy mocněji než veškerá racionalita. Ti, kterým to zůstane, se léčí obdobně jako jiní pacienti s fobií; nejlepší je „nácvik“, který několika cestami umí kognitivně-behaviorální terapie.
Staří Slované to měli zpracované docela přehledně: prvním takovým vodním duchem byl vodník. Měl prý 111 dcer, které mučily lidi, zvlášť utopené mládence. Když se rozvodnila řeka či jezero, říkalo se, že se vodník žení. Po zimním spánku byl zlostný a hladový, proto mu lidé obětovali koně omazaného medem a s hřívou ozdobenou barevnými pentlemi. Osvícenci nám pak řekli, že duchové nejsou, oni se tedy schovali a řádí po nocích.
O tom, jak může být přívětivá řeka děsivým živlem, píše přesvědčivě Ota Pavel. Erbenův vodník je bytost docela ohavná. Pohádky přímořských národů mají podobných příšer víc, nemluvě o lodích duchů a dalších hrůzách.
Zakusil jste někdy na vlastní kůži velkou vodu?
Pamatuji se na „příjemnou hrůzu“, když jsem jako dítě sledoval z bezpečí za oknem, jak přívalový déšť změnil místní potok u dědečka v prudkou řeku, a potom pamatuji nepříjemný pocit, když jsem při stoleté vodě jezdil denně po jediném fungujícím mostě z domova do práce a přitom obdivoval, jak autobusy zvládaly městskou dopravu v Praze. Pak jsem smutně koukal na snímky toho, co zbylo z divadla Semafor, a obdivoval Jiřího Suchého, který z těchto trosek znovu povstal.
