Jak řeší problémy se suchem a ztrátami vody v zahraničí? Zkušenosti z Islandu a Izraele

Dílčí odpověď nabízí islandský spisovatel a ekologický aktivista Andri Snær Magnason. „Kdybych vám teď řekl, že vám na hlavu spadne klavír, okamžitě utečete. Když ale přijde řeč na klimatické změny a sucho, tak jen kýváte hlavou,“ píše Magnason v knize O času a vodě. Zprávy o klimatických změnách nám zkrátka stále znějí málo konkrétně, málo naléhavě. Pocit ohrožení cítíme jen vzdáleně.

Hledání jazyka, který nám pomůže pochopit klimatickou změnu a sucho

Podle Magnasona většina lidí vnímá sousloví klimatická změna jako bílý šum. Utvořit si názor na méně závažná témata je snazší. Když se zničí něco v ceně milionu korun, když někdo zastřelí zvíře nebo se překročí rozpočet nějakého projektu, snadno to pochopíme. Když ale jde o něco velkého a nesmírně cenného, vlastně o samotný základ našeho života, nedokážeme adekvátně zareagovat, jako by toho mozek nebyl schopen.

„Chybí nám jazyk, který by mozku přetlumočil, co se vlastně děje. I představitelnějším výrazům jako tání ledovců, okyselování oceánů nebo nárůst emisí nabíhá konkrétní obsah až s tím, jak se tyto jevy začínají intenzivněji promítat do našich životů. A velice pravděpodobně zatím ani nemáme slova pro to, co kvůli nim ještě zažijeme,“ tvrdí Magnason.

Má za to, že většina lidí je odsouzena k tomu, aby uvažovala ve vyjetých kolejích a myslela jen na základě pojmů, které daná doba nabízí. To ho motivuje, aby o těchto záležitostech psal „tak, že vlastně nebude psát přímo o nich“, ale bude se snažit proniknout jakoby za ně. Termín klimatická změna se v jeho více než třísetstránkové knize objevuje jen párkrát. Místo toho se autor k tomuto komplexnímu tématu přibližuje z různých stran. Skáče v čase, používá osobní i vědecký tón a odkazuje na světové mytologie.

Je příznačné, že jeho samotného se téma klimatické změny naléhavě dotklo ve chvíli, kdy si uvědomil, že se promítá nejen do příběhu jeho země, ale také do příběhu jeho vlastní rodiny. Šlo o Okjökull, česky ledovec Ok, který roku 2014 zanikl. Právě na tomto ledovci přitom jeho prarodiče, zakladatelé Islandské glaciologické společnosti, strávili líbánky. Tehdy, v 50. letech 20. století, byli přesvědčeni, že ledovce jsou věčné – existovaly dávno před příchodem člověka a také jej přetrvají. Stačilo pár dekád a vše je jinak.

V roce 2019 Islanďané umístili na vrcholu hory Ok za účasti politických špiček pamětní desku; na kovové plaketě si můžete v islandštině a angličtině přečíst „dopis do budoucnosti“, v němž stojí:

„Ok je první islandský ledovec, který o status ledovce přišel. Očekává se, že v následujících dvou stech letech postihne stejný osud všechny naše ledovce. Smyslem tohoto památníku je uznat, že víme, co se děje a co je třeba dělat. Jen vy víte, jestli jsme to udělali.“

Autorem textu je Andri Snær Magnason. Text rezonuje s poselstvím jeho knihy O času a vodě – náš svět, tak jak ho známe, mizí, a chceme-li, aby se i naše děti mohly šťastně sejít u rodinného stolu se svými vnoučaty, každý z nás musí proměnit slova v činy.

Vzorem pro hospodaření s vodou je Izrael

Téma klimatické změny je široké a v různých částech světa se lidí dotýká různě a s jinou intenzitou. Pokud bychom ale zůstali u vody a položili si otázku, zda se někde na planetě daří proměňovat slova v činy a hospodařit s vodou natolik zodpovědně, „aby se i naše děti mohly šťastně sejít u rodinného stolu se svými vnoučaty“, jak by asi zněla odpověď?

Mnozí odborníci mluví v této souvislosti s uznáním o Izraeli. Patří mezi ně i český hydrogeolog, spisovatel a popularizátor dobrého hospodaření s vodou Zbyněk Hrkal. „Stát Izrael je pro světové vodohospodáře nedostižným vzorem, jak přežít v pouštních podmínkách. Pro mě osobně je Izrael dokonalou ukázkou mého tvrzení, že všechny vodohospodářské problémy jsou dnes technologicky řešitelné a problémem není nedostatek vody a sucho, ale chudoba a nevzdělanost,“ řekl portálu AQUA FENOMÉN (AQF) a dodal: „Izrael je první stát na naší planetě, který se stal nezávislým na atmosférických srážkách, to znamená, že by dokázal přežít, i kdyby, hypoteticky, na jeho území přestalo pršet. Dokáže totiž s tím málem vody, které u sebe má, dokonale hospodařit. Z technologií, které světu dal, lze jmenovat kapkovou závlahu v zemědělství, obchod s virtuální vodou, recyklaci odpadních vod nebo odsolování mořské vody.“

Podle Hrkala, který profesně navštívil na 80 zemí, má lidstvo v současné době dostatek vodohospodářských technologií, které jsou schopné jakýkoli problém s vodním hospodářstvím vyřešit. Pokud je společnost politicky stabilní a ekonomicky silná, může vodu vyčistit, recyklovat nebo v krajní variantě i vyrobit.

Izraeli se má – kromě řady jiných zemí – věnovat ambiciózní filmový dokument Water Stories, k němuž podle svých knih napsal scénář právě Zbyněk Hrkal. Realizace filmu se ujalo studio Twinstars filmaře Steva Lichtaga, průvodcem dokumentárního cyklu má být ambasadorka programu OSN Cíle udržitelného rozvoje Taťána Kuchařová, generálním partnerem je National Geographic, který má film také distribuovat. Jak však prozradil portálu AF Zbyněk Hrkal, projekt se bohužel v poslední době zasekl na finančních problémech a jeho další osud je v tuto chvíli nejistý.